SOUD V CHEBU
Část družstva, která zůstala v bojovém postavení u Horních Loman, měla také dobrodružnou cestu při ústupu do Tršnice. Vyjeli večer, za tmy ze stodoly, v níž byla vozidla umístěna, ve dvou nákladních automobilech. Fašistický kulometčík na ně střílel z věže kostela. Projeli Františkovými Lázněmi. V křoví před železničním mostem na ně čekali dva nacisté. Jeden vystřelil. Z našich také někdo vystřelil a nacista se skácel mrtvý. Druhý stačil utéci.
Tato událost měla nepříjemnou dohru. 27. července 1944, zavolal nacistický prokurátor všechny účastníky k jednání do Chebu. Sjeli se ve Žluticích, tam měli možnost domluvit se, jak budou vypovídat. V Chebu jim němečtí četníci zajistili ubytování v hotýlku na rohu Dloubé a Židovské ulice.
Případ byl projednáván jako vražda. U soudu seděla žena zahaIená černým závojem, vdova po nacistovi. Pak tam byl jakýsi muž, bývalý major československé armády, Němec. Měl vypovídat jako znalec našich vojenských předpisů. Byl korektní, jeho posudek se nelišil od našich výpovědí. Prokurátor nemohl nikomu nic dokázat, tak alespoň vyhrožoval, že všichni dostanou po osmi letech.
Potom sice všechny poslali domů, ale záležitost neskončila. Pod číslem 2 Js 108/40, putoval jejich spis k vyššímu soudu do Drážďan, kde shořel při anglo-americkém náletu a proces už nikdy nebyl obnoven.
Jak to celé prožívali rodinní příslušníci? To nám vyprávěla paní Serbousková z Hazlova, jejíž manžel byl také předvolán prokurátorem do Chebu:
"Řekl mi, u kterého vlaku jej mám čekat. Když domluveným vlakem nepřijede, pak se hned tak neuvidíme. Měla jsem malé děcko, vzala jsem kočárek a jela na stanici.
Doba čekání, to byla doba úzkosti a nejistoty. Nejrůznější myšlenky se mi honily hlavou. Vlak přijížděl. Vyhlížím, nikdo nemává. Lidé odešli z nádraží, vlak oddusal a já tu sama s maličkým. Plakala jsem, bylo mi hrozně. Zůstala jsem a čekala na další vlak. Celou dobu jsem se modlila. Konečně se blížil další vlak. Z okna vagónu zdaleka mával můj muž. Tu chvíli úlevy a štěstí si dnes už nikdo neumí představit.“
Tak předsunuté družstvo Stráže obrany státu z Hazlova plnilo svou vojenskou povinnost do posledního okamžiku.
(Josef Řehka, Podzim trpkých plodů, vydal OV ‚ČSPB v Chebu, 1987, str. 83-91)